Dech Motýlí

Jsem duší planety. Nejprve jsem žila v sopkách, koupala se v jejich lávě. Začalo pršet, pršelo, pršelo a pršelo. Tak jsem žila v oceánu. Byl velký skoro bez konce obklopoval kontinent a já byla spokojená. Byl klid a já sama. Roztahovala jsem se po hladině a byla spokojená.

Náhle se cosi změnilo. Nejprve tu byli prvoci, měňavci,… A začalo to růst a zlepšovat se. Loděnek a trilobitů plné moře. A nejen to i řasy korály, ryby. Přidala jsem ze zásob více kyslíku do vody a trilobiti, loděnky vymřeli. Mnoho druhů, ale přežilo. Vzteky jsem orvávala trsy řas a nechala je plout mořem. Většina uschla, ale některé zakořenily u kontinentu, dařilo se jim. Udělala jsem velkou vlnu a druhou a třetí,… Vlna vrhala ryby spolu s vodou na kontinent, v nich mohli dál žít.

Vzteky bez sebe jsem začala rozdělovat kontinenty. Ryby se zachraňovaly všelijak - vyskákaly z vody, většina uhynula, ale některé opět přežily – začaly používat ploutve k pohybu – směšné, ale vylepšili to. Staly se z nich tvorové chodící po čtyřech. A tak se rozbujel život i na kontinentech. Zoufala jsem, když tu mi bleskl hlavou nápad – přitáhla jsem planetku, která dopadla. A bude klid – nebe se zatáhlo a mnoho a mnoho živočichů skonalo. Když se nebe vyjasnilo, bylo vše při starém. Zůstala zejména ta zvířata, která schovávala svá nenarozená mláďata v tělech. Rozmnožila se rozutekla se do všech koutů.

Mráz na ně, řekla jsem si - vzduch ochladnul - mnoho zvířat již nebylo mezi živými, ale některým se to líbilo. Tak jsem střídala mráz a teplo až si na to zvířata zvykla. Zvláště ta co začala chodit jen po dvou. Pozorovala jsem je a zjistila, jak se překotně vyvíjejí a mění vše kolem sebe. O ty nemám strach tuším, že ty jednou vyhubí sebe i jiné. A já mám čas…